Na skok v Miláně aneb co vše se může pokazit

Neplápované výlety jsou ty nejlepší, říká se. Neplánované akce jsou ty nejlepší, říká se. ŘÍKÁ SE. A náš výlet byl opravdu NEPLÁNOVANÝ, a to do takové míry, že se ráno rozhodlo a večer vyjelo. Na bookingu jsem tedy ve spěchu zamluvila ubytování, sbalila si dvoje sukně a mohlo se vyjet.

Cesta autem do Milána trvá z našeho městečka cca 13 hodin, ale protože jsme se chtěli i vyspat, zarezervovali jsme si noc v horském hotelu na hranicích Rakouska a Itálie, kde v informacích psali “recepce otevřená 24 hodin denně”. Ha ha. Úskalí výletu číslo jedna začíná. Pan italiano recepční nám usnul za recepcí. V hotelu se svítilo, ale ani živé duše nebylo. A tak nám nezbylo nic jiného, než přespat v autě a o peřinách si nechat jenom zdát.

Nevadí, ráno jsme si zašli na snídani a pokračovali v jízdě. Do Milána jsme dojeli kolem 2 hodiny odpolední a mířili podle GPS k hotelu. Když už jsme byli asi 300 m před cílem, co se nestalo. Silnice byla oběma směry uzavřená. Na hotel jsme viděli, ale dostat se k němu nemohli. K tomu, abyste se mohli vrátit, musíte objet celý blok ještě jednou. Tak jsme jej tedy objeli. Tam byla ale jednosměrka a k tomu taky uzavřená. Abych to shrnula, kolem hotelu jsme jezdili asi tak hodinu, než se nám podařilo dojet na správné parkoviště. Italové prostě přehlednost na cestách moc neřeší. Nebo spíš vůbec.

Abych vám vysvětlila další bod, úplně ze všeho nejvíc se při cestování těším vždy na hotelové snídaně (a taky na tu destinaci, žejo), a proto při ubytování automaticky zaškrtávám políčko “se snídaní”. Velké zklamání nastalo v okamžiku, kdy nám bylo oznámeno, že “snídaní” se zde rozumí zabalené pečivo na poličce a ovoce na stole. Za běžných okolností bych si proklikala všelijaké recenze a prošla hotelové fotky, ale na tohle vážně čas prostě nebyl.

Tato nemilá událost ale nakonec vyústila v dobrou věc. Takhle jsme alespoň nebyli plní už od rána a mohli ochutnávat italské speciality a čerstvé čokoládové  croassianty. Úskalí číslo XY – ty croassianty a bagetky, co jsme viděli večer, v žádném případě neuvidíme v 9 ráno. Proč ? Protože prostě italská nátura. Ožívat a pracovat začínají nejdříve ve 12 odpoledne, to jsme mohli tušit.

Další kuriozitka spojená s jídlem bylo hledání večeře. Doslova. Ihned naproti hotelu byla velká pizzerie, ale my si řekli, že půjdeme a zkusíme něco jiného. CHYBA. Prošli jsme 4 další restaurace podle google map, z toho na jedné byla soukromá oslava, což jsme zjistili, až když jsme seděli a nikdo nás jaksi neobsluhoval, druhá byla zavřená, třetí byla ruská a ve čtvrté bylo jenom maso z prasete. Sečteno podtrženo, nachozených X km, hlad ještě větší a my se vydali zpět k hotelu do zmíněné pizzerie. A to bylo to NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ VŮBEC. Říkám vám, takovou pizzu jste ještě nejedli. Byla tak moc dobrá, že jsme se na druhý den rozhodli na ni zajít ještě jednou.

Já si vybrala pizzu s nějakým pro mě neznámým sýrem a ananasem. Protože ale v menu bylo napsané jen sýr a ananas, moc se mi to nezdálo a nechala jsem si tam přidat ještě šunku. Jak jinak. To se ale po donesení pizzy jevilo jako zbytečné, jelikož tak dobrý sýr a tak zajímavě nakrájený ananas jsem fakt ještě nejedla (opravdu i to, že byl na plátky, udělalo hodně! :D) ↓↓.

Klasiku v podobě zmrzliny jsme si odpustit samozřejmě taky nemohli ↓↓.

A taky nákupy .. ↓↓

..a nějaká ta známá místa ↓↓

Co se musí italům ale nechat, je určitý smysl pro humor 😀 ↓↓

Miláno jako město hodnotím pozitivně, ale myslím, že tři dny bohatě stačily 0:).

(Visited 23 times, 1 visits today)

Přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.